Vznik Kutné Hory je tradičně spojován s rozvojem peněžního hospodářství ve 13. století, nicméně prvopočátky dolování jsou podstatně dávnějšího data. Povrchové výchozy stříbrných rudních žil byly zřejmě odhaleny již v závěru 10. století Slavníkovci, kteří na svém hradišti Malíně - dnes součást Kutné Hory - razili v letech 985-995 z tohoto stříbra mince-denáry, které poznáme podle opisu "MALIN CIVITAS".

Povědomí o existenci stříbrného bohatství v regionu bývá někdy spojováno se založením cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Možnost, že mniši znali tajemství svého okolí a využívali je, však do určité míry vyvrací skutečnost, že klášter v prvním století svého bytí zápasil o holou existenci a teprve po objevení důlních nalezišť se jeho hospodářská situace nápadně zlepšila.

Po těchto peripetiích již křivka dějin směřovala přímo k odkrytí kutnohorských rudních ložisek. Technicky šlo o dílo prospektorů, kteří programově pátrali v oblasti Českomoravské vrchoviny. Patrně prvním dokladem o těžbě a zpracování stříbra ve 13. století je archeologicky doložená bezejmenná vesnička nedaleko Malína. Zvěst o tom, že v blízkém okolí kaňkovských vrchů existuje lákavá možnost zbohatnutí, přivedla do zdejších končin obrovské množství nových usedlíků, zejména z přilehlých německy mluvících oblastí, kteří přinesli pokročilejší výrobní technologii i společenské vztahy a záhy se stali vůdčí skupinou v celé aglomeraci. Kolem jednotlivých šachet vyrostla provizorní obydlí, dřevěné kaple a primitivní těžní zařízení. Atmosféra Kutné Hory této doby bývá často přirovnávána k atmosféře amerických zlatokopeckých osad, staré prameny hovoří o "sběhu ke Kutné" a lapidárně tak vyjadřují skutečnost, že ohlas zdejších nalezišť záhy přesáhl hranice země.

Hornické osady, vznikající neplánovitě a překotně neměly v prvních letech žádná práva a veškeré právní záležitosti řešila sousední města Čáslav a Kolín. Dlouho se jim říkalo obecně pouze Mons - Hora a teprve v roce 1289 nacházíme pojmenování MONS CUTHNA. Důležitým prvkem při formování právních a správních poměrů byl sedlecký klášter, který zaujal místo hlavní duchovní autority.

Přelom v dějinách Kutné Hory znamenal rok 1300, kdy král Václav II. (1278-1305) udělil osadám horní zákoník IUS REGALE MONTANORUM, právní dokument mimořádné hodnoty, který stanovil veškeré organizační a technické podmínky nutné pro pravidelný chod dolů. Právní postavení, v nějž se osady začaly přetvářet, podepřela řada privilegií a výsad králů z rodu Lucemburků, která vynesla Kutnou Horu na druhé místo po Praze.

Krátce po roce 1300 byla do Kutné Hory přenesena i centrální mincovna českého státu a pro její činnost vyhrazen královský hrádek, jenž se záhy začal nazývat Vlašským dvorem na paměť italských odborníků, Vlachů, kteří stáli u zrodu mincovní reformy. Ražení pražského groše a jeho dílů-parvů uzavřelo výrobní cyklus začínající těžbou rudy. Kutná Hora se tak postupně vyvinula ve finanční centrum českého státu.

Vzhled Kutné Hory v prvních desetiletích její existence zatím neodpovídal bohatství, které zde pramenilo. Nicméně archeologické výzkumy naznačují, že již na počátku 14. století byly položeny základy většiny měšťanských domů. Po narychlo vybudovaných dřevěných hradbách z roku 1304 se postupně stavěly skutečné městské zdi, které musely být záhy rozšířeny ještě o jedno pásmo, neboť původní založení se ukázalo jako příliš těsné pro rychle se rozšiřující aglomeraci. Ohrazený prostor byl na středověké poměry obrovský a srovnatelný snad jen se Starým městem pražským. Od dvacátých let původní dřevěné kaple začaly dostávat důstojnější sousedy - započata byla stavba Vysokého kostela (dnešní sv. Jakub, tehdy zasvěcen P. Marii) a posléze i Panny Marie Na Náměti a další, dnes již nedochované kostely. Město postupně budovalo i sociální zázemí, jako krámy, lázně a špitál. Spory, které Kutná Hora od svého počátku vedla se sedleckým klášterem, se v závěru 14. století staly pro silné a sebevědomé město neúnosné a vyústily k rozhodnutí odpoutat se od kláštera i v doméně jemu nejvlastnější, v církevní správě. Rozhodnutí stavět katedrálu sv. Barbory mimo dosah klášterní jurisdikce, učiněné kolem roku 1380, bylo tak projevem emancipace založené na zdánlivě nevysychajícím prameni stříbra.

Nicméně právě v době tohoto osudového rozhodnutí muselo kutnohorské dolování čelit prvním závažnějším problémům. Povrchové zdroje již byly vyčerpány a sestup do hlubiny vyžadoval náročnější postupy i složitější technická zařízení. Na jistou dobu se proto těžba zpomalila a produkce snížila, což se odrazilo i na kvalitě pražského groše.

Dominující převaha německého patriciátu - potomků původních osadníků, určila postoje města na počátku husitských válek. Kutná Hora stanula pevně na straně císaře Zikmunda. Série vítězství husitů v průběhu roku 1421 však vzala Kutné Hoře veškeré naděje, že se snad stříbrnému městu válečná vřava vyhne. Když pak v květnu padl a vyhořel sedlecký klášter, vzdali se i Horníci a s obavou očekávali věci příští. Následující dva roky 1422 a 1424 byly zlé, provázené vyhnáním některých německých horníků a dvěma ničivými požáry. Důsledky obou událostí byly neblahé a vedly ke zhroucení důlní činnosti, která se obnovila až v závěru vlády Jiřího z Poděbrad, kdy zvýšení produkce stříbra umožnilo roku 1469 obnovit do konce i ražbu pražského groše.

O dva roky později se na Vlašském dvoře odehrálo sněmovní jednání, které vyústilo ve volbu Vladislava z polského rodu Jagellonců za českého krále. Kutné Hoře se otevřela doba bouřlivého rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce stačila i na velké investice do stavby Pražského hradu a Karlštejna. Důlní konjunktura uvedla v život nový, tentokrát český, podnikatelský patriciát, horní podnikatele a finančníky. Tito lidé ovládli veškerý život města a pronikali i do kruhů blízkých panovníkovi. Pravidelně zasedali v městské radě, byli přísedícími horního soudu, spravovali jednotlivá důlní díla. Je zcela na místě předpokládat, že celková atmosféra Kutné Hory byla živnou půdou pro korupci a podvody nejrůznějšího druhu. Z tohoto podhoubí vyrůstalo sociální napětí, které vyústilo v letech 1494-1496 v hornické bouře, považované za nejostřejší revoltu pozdního středověku.

Mimořádné postavení Kutné Hory podtrhovaly i časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž patrně nejdůležitější byl ten, který roku 1485 přijal tzv. Kutnohorský náboženský mír a potvrdil dlouhé období náboženské tolerance.

Do prvních desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora jako kvetoucí město se zdánlivě nevyčerpatelným bohatstvím. Důlní pásma, především pásmo oselské, nadále přinášela značný výnos, nicméně varující byla skutečnost, že horníci postupovali do hloubek na hranici pěti set metrů s velkým nebezpečím spodních vod a ubývající mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od třicátých let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech. Pro místní obyvatele bylo doslova šokující uzavření nejslavnějšího důlního pásma, oselského, roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo.

Roku 1547 ukončila zdejší mincovna ražbu tradiční české mince pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Nové tolarové ražby byly, ovšem neoprávněně, považovány za cizorodý produkt a spojovány s nemilostivým postojem habsburského dvora. Přes tyto jevy se celkový obraz města po celé 16. století jevil příznivě. Kaňkovské doly si udržovaly slušnou produkci, mincovna pracovala na vysoký výkon i díky dovezenému stříbru a město celkově jevilo známky rozkvětu a bohatství.

Na počátku 17. století však do té doby latentní krizové příznaky zesílily a bylo jasné, že mnoho cest k obratu k lepšímu v Kutné Hoře již není. Do této komplikované situace přišla porážka na Bílé hoře. Nejnaléhavěji se nové poměry projevily v zásazích do náboženské svobody. V prvních měsících po bělohorské bitvě postupovala rekatolizace poměrně umírněným tempem a zástupci města se snažili zachovat svobodu luteránského vyznání pro německou osadu u sv. Jiří v obavě z hromadné emigrace dělníků a ochromení práce na zbývajících důlních pásmech. Pomalá rekatolizace Kutné Hory si nakonec vynutila nasazení pověstných oddílů plukovníka Huerty roku 1625 a završil ji příchod jezuitů, kteří se zde s podporou mincmistra Vřesovce rozhodli vybudovat kolej.

Válečná léta zatížila Kutnou Horu nepředstavitelnými problémy. Trvalé zvyšování nejrůznějších daní a kontribucí, konfiskace předměstských statků, stejně jako pohyby vojska způsobily prakticky rozpad městských financí. Dolování, které již v době předbělohorské zápasilo s těžko řešitelnými problémy, bylo zastaveno a nedostatek finančních prostředků vedl roku 1625 kutnohorskou městskou radu k žádosti o dovolení opustit doly kaňkovského pásma. Mincovna razila znehodnocené mince z dovezeného stříbra, či z pagamentu. Po dlouhém úsilí získalo město roku 1628 zpět svá privilegia, obnovené svobody však platily pouze pro katolické obyvatelstvo.

Obrovskou újmu způsobily městu švédské vpády v letech 1639 a 1643. Obraz, který ve čtyřicátých letech 17. století Kutná Hora skýtala, byl smutný. Domy opuštěné emigranty či zpustošené Švédy, v dolech zůstal jen nepatrný počet havířů.

První známky hospodářského oživení lze pozorovat od konce padesátých let. Klidnější mírový vývoj přál rozvoji řemesel i obchodu, začaly první nesmělé pokusy oživit dolování. Zlepšená finanční situace umožnila postupně obnovovat a rozšiřovat pozemkový majetek mimo hradby města. Duchovní život ovládli jezuité. Pozitivně je třeba hodnotit jezuitské gymnasium, které poskytovalo solidní sumu znalostí a vychovalo řadu jedinců, kteří se uplatnili v řádu i mimo něj.

Na přelomu 17. a 18. století se objevily i pokusy o otevření nových důlních ložisek a oživení staré hornické slávy Kutné Hory. Naděje se však nesplnily. Nové žíly byly málo výnosné a vyžadovaly až příliš vysoké provozní náklady. Nastalá situace vyústila pak v uzavření mincovny v roce 1727. Ačkoliv zde zůstaly horní úřady, lze říci, že uzavřením mincovny Kutná Hora jako horní město skončila. Na počátku 19. století sice ještě patřila mezi větší města (kolem roku 1800 měla asi 6 tisíc lidí), ztrácela však nezadržitelně na svém významu a nutno říci, že nezachytila nástup průmyslové revoluce. Dlouhou dobu byly jedinými podniky, které mohly nést název průmyslový Breuerova kartounka z roku 1774 a Státní tabáková továrna v Sedlci založená v roce 1812 v budovách zrušeného cisterciáckého kláštera.

Hlavní složku kutnohorského obyvatelstva tvořila v této době úřednická inteligence, důstojníci posádky umístěné zde od roku 1749 a střední vrstva řemeslníků a obchodníků. Ti byli také nositeli stavební aktivity, která se projevila nejvíce po roce 1823, když velký požár zničil většinu domů ve východní části města.

Národní obrození se zde projevilo především výrazným uvědoměním významu města a jeho slavné minulosti. Romantické prostředí temných křivolakých uliček a majestátní katedrály inspirovalo umělce - spisovatele a malíře. Ve slovech naší národní hymny dodnes zaznívá okouzlení J. K. Tyla malebností okolní krajiny. Není náhodné, že právě v této době vznikají první historická díla pojednávající o dějinách města a jeho stavebních památkách. Začaly se však rozvíjet velmi vážné úvahy, co z památek, na nichž hlodal zub času, vlastně zachovat; zda šetřit město jako celek, či vybrat pouze některé významné solitéry. Diskuse tehdy vedené byly naštěstí pouze akademické, neboť na větší přestavby se nedostávalo peněz a omezené zdroje bylo třeba směřovat především na vůčihledně chátrající monumenty. Šlo především o chrám sv. Barbory, jehož stav se po polovině 19. století jevil více než kritický. Velká akce obnovy chrámu sv. Barbory se podařila a roku 1905 mohl být chrám znovu slavnostně vysvěcen.

Další významnou kutnohorskou stavbou, jejíž stav byl více než tristní, byl kdysi slavný Vlašský dvůr. Opuštěn mincovnou i horními úředníky zchátral tak, že některé jeho části zcela vážně ohrožovaly okolí. Po velmi složitých peripetiích, kdy nechyběly ani názory, že objekt je třeba smést s povrchu zemského, zvítězila nakonec poměrně citlivá varianta přestavby, jejímž autorem byl Ludvík Lábler, který se ostatně společně s arch. Mockerem angažoval i na opravách a dostavbě sv. Barbory.

Éru Československé republiky zahajovali kutnohorští s vírou, že se jim podaří obohatit město o nové moderní městské čtvrti a vytvořit tím podmínky pro dynamičtější rozvoj. Městská správa se snažila povznést průmysl a živnosti a přilákat mladší populaci, nicméně narážela na nepříznivý vývoj dopravy, především železniční sítě. Po celou první republiku tak zůstala Kutná Hora městem památek a výletníků, městem poklidným a trošku ospalým. Tento stav měl i své světlé stránky, především vysokou kulturní úroveň.

Stavební aktivita první republiky, která dodnes určuje charakter částí města, bezprostředně přiléhajících k historickému jádru, byla ovládána především místními staviteli a podnikateli, jako byli např. autor projektu Tylova divadla Rudolf Hraba či stavitel Zemské průmyslové školy Rudolf Ryšán. Patrně nejmodernějším dílem je Dvořákův monument padlým (1933-1934) umístěný na náměstíčku před historickou budovou Hrádku, který zároveň dokumentuje tvůrčí symbiózu historického prostředí a avantgardní plastiky. V dějinách české moderní architektury náleží čestné místo ještě Krohovým domům, Machoňovu (bývalému) okresnímu úřadu, činžovnímu domu Richarda Podzemného. Tyto objekty ukázaly možnosti rozvoje Kutné Hory tak, aby zůstalo nedotčeno historické jádro a moderní čtvrti mu daly důstojný rámec.

Naše krátká cesta po dějinách města končí před druhou světovou válkou. Dějinná smršť, která poté nastala, nezasáhla zásadně do historického a památkového charakteru města. Zapsání do seznamu památkových rezervací a další právní kroky umožnily alespoň elementární ochranu. Vývoj města jako památkového solitéru pak ukončil rok 1995, kdy došlo ke slavnostnímu zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

text @ PhDr. Helena Štroblová

Nejstarší znak města Kutná Hora

Nejstarší vyobrazení znaku Kutné Hory se nachází na hradě Laufu u Norimberku – v červeném štítě nad sebou jako při práci dvě stříbrná havířská kladívka (šlígle), nahoře mlátek a dole ostré želízko s topůrky k levé straně štítu. Hrad Lauf přestavěl Karel IV. v polovině 14. století. Tehdy však již měla Kutná Hora městský znak polepšený o českého lva a říšskou orlici, kteří nad tentokrát překříženými šlíglemi drželi císařskou korunu. Znaková galerie, objevená v roce 1934, obsahuje 112 erbů Českého království, z nichž pouze tři znaky patří nejvýznamnějším královským městům: Praze, Vratislavi a právě Kutné Hoře. Hrad Lauf byl součástí tzv. České Falce nebo také Nových Čech, které Karel IV. vytvořil z několika území zakoupených v dnešním Bavorsku a která připojil k zemím Koruny české.